Bitva u Borodina: Krvavý bod zvratu Napoleonova osudu

Sedmého září roku 1812 se nedaleko vesnice Borodino, asi 125 kilometrů západně od Moskvy, odehrála jedna z největších a nejkrvavějších bitev napoleonských válek. Střet, který Napoleon sám nazval „bitvou u Moskvy', byl pro něj Pyrrhovým vítězstvím, které sice otevřelo cestu k ruskému hlavnímu městu, ale zároveň předznamenalo konec jeho nadvlády nad Evropou. Jaké události vedly k tomuto monumentálnímu střetnutí a co znamenal pro budoucnost císaře Francouzů?

Proč Napoleon zamířil do srdce Ruska? Kořeny konfliktu

Napoleonovo tažení do Ruska v roce 1812 nebylo náhlým rozmarem, nýbrž vyústěním dlouhodobého napětí. Hlavním jablkem sváru se stala takzvaná kontinentální blokáda - ambiciózní pokus Napoleona ekonomicky zničit Velkou Británii zákazem obchodu s ní pro všechny evropské země. Car Alexandr I. Ruský se sice v roce 1807, po drtivé porážce u Friedlandu a následném Tylžském míru, zavázal k dodržování blokády, avšak toto spojenectví bylo od počátku křehké a pro Rusko nevýhodné.

Ruská ekonomika silně závisela na obchodu s Británií a brzy začala blokádu porušovat, což Napoleon vnímal jako osobní zradu a ohrožení své dominance. K tomu se přidala ambice mladého cara Alexandra, který si přál promluvit do uspořádání Evropy a vymanit se z Napoleonova vlivu. Válka se tak stala nevyhnutelnou, a přestože Napoleon čelil komplikované situaci na Pyrenejském poloostrově, rozhodl se pro rozsáhlou invazi, která měla Rusko přimět k poslušnosti a definitivně upevnit jeho postavení na kontinentu.

Grande Armée proti ruskému impériu: Gigantická síla a vyhýbavá taktika

Napoleon pro své ruské tažení shromáždil do té doby nevídanou sílu - zhruba 650 000 mužů, takzvanou Grande Armée (Velkou armádu). Tento gigantický kontingent tvořili nejen Francouzi, ale i vojáci z celé Evropy, včetně obrovského počtu Němců z Rýnského spolku a Poláků. Na straně Ruska stála armáda, která sice čítala méně než polovinu Napoleonových sil a byla v počátku rozptýlena, ale disponovala výhodou obrany vlastního území a neochotou svést generální bitvu.

Pod vedením zkušeného generála Michaila Kutuzova (který si pamatoval porážku u Slavkova) se Rusové po počátečních střetech rozhodli pro strategii ústupu do hlubin země, čímž natahovali Napoleonovy zásobovací linie a vyčerpávali jeho armádu. Cílem nebylo čelit nepříteli v rozhodující bitvě na začátku tažení, ale spíše ho oslabit a vyčerpat. Tento přístup, ačkoliv frustroval Napoleona, který toužil po rychlém a drtivém vítězství, se ukázal jako prozíravý. Teprve po dvou měsících vyčerpávajícího pochodu, pod politickým tlakem na obranu symbolické Moskvy, se Kutuzov rozhodl postavit Napoleonovi tváří v tvář - u Borodina.

Předvečer osudného střetu: Napětí a přípravy

Místo bitvy bylo pečlivě vybráno. Borodinské pole, protnuté říčkou Koločou (přítokem řeky Moskvy), nabízelo vhodné obranné pozice. Napoleon se tradičně snažil využívat manévry a překvapivé útoky k rozvrácení nepřátelských linií. U Borodina však zvolil pro něj neobvyklou strategii - čelní útok proti silně opevněným ruským pozicím. Důvodem bylo pravděpodobně naléhavé přání zvrátit průběh tažení a vynutit si rozhodující střet, který by přiměl cara Alexandra k jednání.

Očima pamětníků: Atmosféra před bitvou byla plná napětí a očekávání. Zápisky vojáků líčí přípravy: „Zítra budeme odpočívat. Máme před sebou velkou bitvu, na niž se budeme připravovat.' Vojáci dostávali extra munici, zbraně se kontrolovaly. Na ruské straně probíhala procesí s ikonami a modlitby, což francouzští vojáci vnímali s jízlivostí: „bylo to zkrátka tak ohlupující, že by se vojáci snad požrali navzájem, kdyby jim někdo řekl, aby to udělali.' Mnozí si uvědomovali, že se blíží den, který změní osud tisíců životů. Jak jeden z vojáků teskně poznamenal: „Jsme teď osm set hodin cesty od našeho domova a hluboko v ruském území... Co tě tady drží? Naše skvělé řemeslo — vraždit lidi?' Pro mnohé to byla otázka osudu a víry. Napoleonův rozkaz před bitvou zněl jasně: „Bojujte jako u Slavkova, Friedlandu, Vitebska a Smolenska a příští generace budou velebit naše činy!'

Krvavé probuzení: Den bitvy u Borodina (7. září 1812)

Ráno 7. září se pole Borodina probudilo do děsivého rachotu děl. Boj začal nečekaně drtivou dělostřeleckou palbou. Bitva se rychle proměnila v brutální a statickou řež. Napoleonovy síly útočily na klíčové ruské pozice, jako byly Bagrationovy flèches (zemní reduty) na levém křídle a centrální Rajevského reduta. Tyto útoky byly vedeny s neuvěřitelnou statečností, ale za cenu děsivých ztrát na obou stranách.

Pěchota a dokonce i jízda byly vrhány proti opevněním, kde na ně čekalo krupobití kartáčových střel. Jeden z pamětníků popsal hrůzu bojů: „Dunění děl se v té době mocně ozývalo po celé bitevní linii.' Ztráty byly astronomické. Francouzský generál Caulaincourt, bratr Napoleonova nejvyššího podkoního a jeden z těch, kdo císaře před ruským tažením varoval, padl v čele kyrysníků během útoku na Rajevského redutu. Na ruské straně utrpěl smrtelné zranění mimořádně talentovaný a populární kníže Pjotr Bagration, legenda, která nebyla poražena ani u Slavkova.

Boje trvaly celý den. Francouzům se podařilo dobýt klíčové pozice, ale Rusové se statečně drželi. V jeden moment se dokonce francouzský maršál Murat, známý svou odvahou v čele jízdy, ocitl v takovém ohrožení, že se musel uchýlit pod ochranu württemberských jednotek. Jejich bojovnost byla nesmírná, ačkoliv někteří pozdější historici (např. Ségur) se snažili jejich roli minimalizovat. Obě strany soustředily desítky děl na jediných místech, a Rusové vysílali na znovudobytí redut obrovské pěší kolony, které byly masakrovány dělostřeleckou palbou: „z mrtvol vznikly bariéry. Ani poté však Rusové neustoupili.'

Pyrrhovo vítězství: Cena za "triumf"

K večeru bojiště ztichlo, pokryté tisíci mrtvými a raněnými. Napoleon sice ovládl bojiště a Rusové ustoupili, čímž si formálně připsal vítězství. Dosáhl však svého hlavního cíle - zničení ruské armády -? Nikoliv. Kutuzov, i přes obrovské ztráty (odhady se pohybují kolem 45 000 padlých a raněných na ruské straně a 30 000 na francouzské, někteří historici uvádějí ještě vyšší čísla), stáhl své síly v pořádku a odmítl se nechat zničit. Napoleon sice triumfálně vtáhl do opuštěné Moskvy, ale čekal marně. Car Alexandr odmítl jednat o míru, a namísto toho nechal Moskvu zapálit, což Napoleonovu armádu připravilo o zimní ubikace a zásoby.

Bitva u Borodina byla nejkrvavější jednodenní bitvou napoleonských válek. Ačkoliv byla taktickým vítězstvím, strategicky představovala pro Napoleona katastrofu. Nedokázal Rusy porazit rozhodujícím způsobem, a namísto toho se ocitl hluboko v nepřátelském území, s vyčerpanou armádou a blížící se krutou ruskou zimou.

Důsledky a odkaz Borodina: Začátek konce císaře

Události po Borodinu se staly legendou zkázy. Napoleonova marná čekání v Moskvě vedla k nevyhnutelnému ústupu, který se změnil v horor. Ruská zima, hlad, nemoci a neustálé útoky kozáků a ruských jednotek zdecimovaly Grande Armée. Z původních statisíců se jich do Evropy vrátilo jen pár desítek tisíc. Napoleon ztratil v celém tažení téměř půl milionu mužů - jen asi pětina z nich padla v boji, ostatní podlehli vyčerpání, nemocem, dezercím nebo zajetí.

Tato katastrofa měla dominový efekt. Prusko a posléze i Rakousko, původně Napoleonovi spojenci či poražení nepřátelé, se obrátili proti němu. Následovaly drtivé porážky v Bitvě národů u Lipska v roce 1813, první Napoleonova abdikace, útěk z Elby a nakonec definitivní porážka u Waterloo v roce 1815. Bitva u Borodina tak nebyla jen krvavým vojenským střetem, ale symbolickým bodem obratu. Ukázala, že Napoleon není neporazitelný a že jeho touha po absolutní moci se může stát jeho zkázou. Kdyby dříve ustoupil, kdyby nepodcenil ruské odhodlání, svět by možná vypadal jinak. Borodino se stalo varovným příběhem o přehnané ambici a o tom, že i ta největší armáda se může rozplynout v nekonečných prostorech a neústupnosti nepřítele. Jeho odkaz přetrvává v historickém povědomí jako připomínka obrovských obětí a klíčového okamžiku, který změnil běh dějin.